O nás – Osobnosti Žatce

DALŠÍ PŘIPRAVUJEME…

***

Karel Reiner (27. června 1910 Žatec – 17. října 1979 Praha) byl český hudební skladatel, klavírista a hudební publicista židovského původu.

Otec skladatele, Josef Reiner (1872–1942) byl vrchní kantor v žatecké synagoze. Studoval zpěv na vídeňské Conservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde. V Žatci také zpěv a klavír vyučoval. Syn tak již v dětství získal základní hudební vzdělání. Po maturitě na německém gymnáziu v Žatci studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vedle toho studoval hru na varhany na Německé hudební akademii, hudební teorii a skladbu u Aloise Háby a kompozici na mistrovské škole u Josefa Suka. Právnická studia dokončil v roce 1933. Pokračoval studiem hudební vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a dál se vzdělával v kurzu čtvrttónové a šestinotónové hudby na Pražské konzervatoři u Aloise Háby.

V letech 1934–1938 působil jako pianista a skladatel scénické hudby v divadle D 35-39 Emila Františka Buriana. Účastnil se také činnosti Levé fronty a hudební sekce Svazu dělnických divadelních ochotníků československých. Byl členem výboru Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost a přispíval do odborných hudebních časopisů.

Po obsazení Československa Němci se musel kvůli svému židovskému původu vzdát veřejné činnosti. V letech 1939–1943 pracoval jako redaktor Židovských listů v Židovské náboženské obci. Roku 1943 byl vězněn v Terezíně, kde se aktivně zapojil do kulturní činnosti jako klavírista i skladatel. Byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, prošel i koncentračním táborem v Dachau. V závěru války se mu podařilo uniknout z pochodu smrti.

Po válce byl zaměstnán jako hudební referent novin Kulturní politika a Svobodné Československo . Byl jedním ze zakladatelů opery Divadla 5. května. V letech 1947–1949 byl tajemníkem Syndikátu českých skladatelů, v roce 1949 tajemníkem české sekce Svazu československých skladatelů. Potom byl obviněn z formalizmu a odeslán na roční tvůrčí dovolenou. Po roce 1951 působil v různých funkcích v rozmanitých kulturních institucích. V letech 1964–1969 byl předsedou Českého hudebního fondu. V roce 1961 obdržel vyznamenání Za vynikající práci a roku 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Ve své tvorbě vycházel z netematického slohu a nauky o harmonii Aloise Háby. Nezanedbatelný je však i vliv Josefa Suka. V poválečném období se jeho skladby formálně přibližují neoklasicismu. Po roce 1948 se také angažoval jako autor politické a masové písně a zkomponoval i řadu úprav lidových písní. Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé. Napsal více než 280 menších i větších, převážně instrumentálních skladeb. Významnou část díla tvoří scénická hudba pro film, divadlo a rozhlas. Rovněž široká je i jeho činnost na poli hudební vědy a činnost publicistická. U některých děl publikovaných za okupace jeho jméno z rasových důvodů buď vůbec chybí, nebo ho svým jménem zaštítil Alois Hába.

Více na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Reiner

***

VÁCLAV HÁJEK z Libočan (konec 15. st. – 18. březen 1553, Praha) byl český kronikář, spisovatel a nejprve utrakvistický, od roku 1521 katolický kněz. Hájkova kronika česká (1541).

Pocházel z drobné české šlechty z Libočan u Žatce, od roku 1520 byl farářem v Kostelci u Budyně nad Ohří, o rok později kaplanem ve Zlonicích. Šlechtici v té době pokládali faráře za své sluhy, s čímž se Hájek nechtěl smířit a vedl s nimi neustálé spory. Od roku 1524 byl současně farářem v Rožmitále a oblíbeným kazatelem kostela svatého Tomáše na Malé Straně v Praze, od roku 1527 děkanem na Karlštejně. Dostal se opět do sporů s karlštejnským purkrabím Bechyněm z Lažan, protože se zastal služek, které jeho paní týrala. Roku 1533 byl jmenován správcem kapituly na Vyšehradě, ale brzy musel toto místo opustit a stal se farářem na Tetíně.

Na Tetíně patrně začal pracovat na své Kronice, pro kterou si sám vypisoval údaje už na Karlštejně a později pro něho pracovali i písaři Zemských desk. Roku 1539 byla Kronika sepsána a Hájek na ni dostal královské privilegium, obě konsistoře i pražská obec, u nichž byl Hájek špatně zapsán, si ji ale vyžádaly k censuře. Po mnoha průtazích a sporech nakonec knihu vytiskl u Jana Severina ml. a roku 1541 v tisícovém nákladu vydal. Vzápětí na to vydal svůj podrobný popis požáru Pražského hradu a překlad „Zlaté Bible“ Antonia de Rampegolis.

Kronika mu sice přinesla velký úspěch a univerzitní mistr Matouš Collinus z Chotěřiny ji oslavil latinskými verši, Hájek však zůstal bez příjmu a silně zadlužen. Roku 1543 si dokonce se dvěma pražskými kanovníky vyprosil královské privilegium na hledání pokladů. Od roku 1544 byl proboštem a o rok později také děkanem kapituly ve Staré Boleslavi a roku 1545 byl uvězněn, protože se prý zastal kapitulní poddané, kterou pan Krajíř z Krajku zatkl pro čarodějnictví. Roku 1549 se kapitulních hodností v Boleslavi vzdal. Hájek zemřel v klášteře dominikánek u svaté Anny na Starém městě.

Hájkova „Kronika česká“, kterou psal několik let, zahrnuje české dějiny od příchodu Čechů do země (podle Hájka roku 644) do korunovace Ferdinanda I. roku 1526. Je to rozsáhlé a živé kronikářské vyprávění, napsané poutavým slohem, co do obsahu však ne příliš spolehlivé. Hájek například všechny události opatřuje přesnými letopočty, které si patrně vymyslel. Jeho kronika však sloužila jako hlavní pramen dalším kronikářům a dějepiscům (Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Jan František Beckovský aj.), hájil ji výmluvně Daniel Adam z Veleslavína a její německý překlad vyšel třikrát v letech 1596, 1697 a 1718. Latinský překlad měl konečně vyjít roku 1761, jeho vydavatel Gelasius Dobner však vydal pouze první část a podrobil Hájka ostré kritice. Dobnerovo odmítnutí potvrdil i Josef Dobrovský a František Palacký, roku 1906 se však Hájka zastal Josef Vítězslav Šimák v Gollově sborníku a k jeho velmi vysokému hodnocení se přidal i Václav Flajšhans, který Kroniku nově vydal. Podle Flajšhanse byl Hájek člověk své doby s chatrným vzděláním, opatřil si však neuvěřitelné množství pramenů, které nedokázal kriticky zpracovat. Ostatně už Palacký ho v tomto směru srovnával s Dalimilem, nicméně srovnání se soudobou kronikou Kuthenovou vyznívá pro Hájka velmi příznivě.

Kronika ale obsahuje průkazné informace o archeologických lokalitách v Čechách. Hájkem jsou ale spojovaná s různými nesouvisejícími událostmi a okolnostmi. Objevuje se zde například Oppidum Závist, Kazín, hradiště Praha Butovice, Tetín a jiné.

Více na: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_H%C3%A1jek_z_Libo%C4%8Dan

***

Jan ze Žatce ( * kolem pol. 14. stol. v Šitboři † po r. 1414 v Praze) –  městský písař, pedagog, správce městské školy, spisovatel, správce královské knihovny v Praze

Karl Lehrmann –  architekt

Emil Holub –  cestovatel

Werner Nachtigall  – německý biolog

Cahera Havel –  kazatel, luterán

Jiří Holub –  osobnost hotelnictví,  rodák

Ferdinand Wussin (*1771 +1848) –  v roce 1820 se stal hejtmanem Žateckého kraje a tuto funkci zastával 17 let. V Žatci se zasloužil o vybudování kanalizace, nového vodovodu, vydláždění ulic, obnovu domů zchátralých po požáru a o založení parku na kraji města. Podporoval výstavbu dálkových silnic v kraji a v roce 1827 se zasloužil o postavení důležitého komunikačního spoje přes Ohři – řetězového mostu, jehož projektantem byl Bedřich

Mudr. Adolf Seifert  –  lékař a historik

 Dr. Ing. akademik ČSAV, Ctibor Blatný (*1897 +1978) – virolog, fytopatolog a botanik. Jeden ze zakladatelů chmelařského výzkumu, v roce 1926 identifikoval v ČR novou chorobu chmele, tkzv. Perenosporu chmelovou. V letech 1947 – 1951 byl vedoucím výzkumné stanice v Žatci.

Doc. Dr. Ing. Karel Oswald (*1899 +1948)- zakladatel chmelařské výzkumné stanice v Děštnici v roce 1926 a v posléze v Žatci v roce 1947. Šlechtitel Žateckého poloraného červeňáku – tkzv. Oswaldových klonů žateckého aromatického chmele.

Doc. Ing. akademik ČSAV,  Lubomír Vent, CSc.(*1928 +2010) – přední osobnost českého a evropského chmelařského oboru v druhé polovině 20. století. Zásadním způsobem ovlivnil změny technologie pěstování chmele, což umožnilo přechod na velkovýrobní způsob výroby chmele. Ve šlechtitelské práci navázal na odkaz Doc. Oswalda. Jako ředitel Výzkumného ústavu chmelařského v Žatci (od r. 1956 ) položil základy moderního křížení chmele, umožnil vznik nových hybridních chmelových odrůd. Vybudoval Chmelařský Institut v Žatci a založil systém komplexního chmelařského výzkumu. Po okupaci v roce 1968 čelil komplexní politické perzekuci komunistického režimu. Vyučoval externě na České zemědělské universitě v Praze. Zavedl varné zkoušky chmele, k čemuž v Žatci vybudoval dva pokusné minipivovary. V oboru působil aktivně nepřetržitě padesát let. Chmel byl celým jeho životem.

Prof. Ing. Václav Fric, DrSc., dr. h. c., emeritní profesor ČZU v Praze (*1930 +2014) – nejvýznamnější pedagog chmelařského oboru ve 2. polovině 20. století. Vychoval současnou generaci chmelařských odborníků.  Představitel chmelařského výzkumu, který po sametové revoluci v devadesátých letech vedl Chmelařský Institut v Žatci.

František Chvalovský st. (*1931 +2006) – zemědělský odborník a aktivista oboru chmelařství v celé ČR. Zasloužil se o vznik chmelařského družstva v Žatci během 60. let minulého století. Po roce 1968 byl komunisty perzekuován. Po sametové revoluci zásadním způsobem navázal na snahy ukončené vstupem okupačních vojsk v roce 1968 a byl následně vedoucí silou opětovného založení zpracovatelského družstva Chmelařství v Žatci v roce 1990. Následně pracoval jako dlouholetý předseda tohoto družstva.